Obytňákem po Balkánu v červnu 2025
Pokud nechcete číst deník, tady si můžete prohlédnout všechny fotky dohromady.
31.5. sobota RAKOUSKO, Vídeň
Parkování 4 eura
Celodenní jízdenka na dopravu ve Vídni 8 euro.
Dnešním cílem byla Vídeň. Zaparkovali jsme na P+R parkovišti na periferii v takové studentské čtvrti a pak vyrazili metrem do centra. Vídeňskou operu jsme obešli ze 3 stran, než jsme se zorientovali a našli správný směr k Hofburgu, palácovému komplexu, odkud nám 300 let vládli Habsburkové.
Po projití palácového komplexu jsme narazili na stánky, živou kapelu, spoustu lidí, některé v krojích. Probíhal tam nějaký hornorakouský festival. Hráli tam moc hezky, lidé se usmívali, dobře se bavili, tak jsme si k nim na chvíli sedli a užívali si atmosféru.
Pokračovali jsme dál kolem budovy parlamentu k radnici, co vypadala jako novogotická katedrála šmrncnutá barokem. Ve městě vůbec byla spousta lidí, ale I dost místa, parky plné laviček, otevřené krámky všeho druhu. Bylo krásné počasí, skoro až moc teplo. Chtěli jsme ještě vidět katedrálu Sv. Štěpána, krásnou gotickou vysokou budovu s glazovanými taškami.
1.6. neděle RAKOUSKO
Kemp Danica ve Slovinsku: 39 euro na noc
Cílem dnešního dne bylo dojet do Slovinska, konkrétně k jezeru Bled, a tam pak zůstat třeba i 2 dny. Vše je ale jinak.
Ráno jsme vyrazili po rakouské dálnici směr jih až jihozápad na Graz a Klagenfurt. Cesta po dálnici je únavná, chtělo to nějakou pauzu. Našla jsem kousek před Klagenfurtem vodopád Wildenstein. Zajedeme k němu. Od parkoviště jdeme nejdříve do kopce s pár metry (200) převýšení a pak už máme výhled na z velké výšky padající sloup vodní masy. Můžeme jít konečně na oběd.
Nechceme se ještě vrátit na trasu, aniž bychom nenavštívili největší dřevěnou věž na světě, Pyramidenkögel. Na místo dojedeme, zaparkujeme, věž obejdeme, ale postupující čas a 17 euro na osobu nás odradí od výstupu na ní.
Jedeme dál směrem na jezero Bled do Slovinska. Hraniční přechod je poznat hlavně podle fronty naštěstí obráceným směrem, my projíždíme plynule. Rakušané se nejspíše vracejí z víkendu. Jsme nadšeni kaňonem kolem hranic, pohybujeme se již na hranici Triglavského národního parku. Před i za hranicemi jedeme po vinuté silnici kolem hlubokých soutěsek.
Během dne zjišťuji možnosti ubytování. Na Slovinsku nelze spát na divoko, natož v národním parku. Tedy kemp. V kempu u Bledského jezera je v měsících červenec a srpen plno, o červnu nepíšou, ale je nutné mít předem rezervaci. Píšu jim mail a čekám na odpověď, jen můj mobil zrovna maily asi aktualizuje nebo co, točí se tam stále kolečko a tak ani nevím, jestli jim to vůbec došlo. Dojíždíme na místo. Vypadá to tu jak naše Lipno uprostřed léta a právě ve chvíli, kdy se chystám jít se do recepce zeptat, přichází mailem odpověď: “Bohužel máme plno”. Dalších 30 minut jízdy a jsme u Bohynjského jezera v kempu, kde údajně rezervace dopředu není možná. Paní v recepci nám mile sděluje, že jsou úplně plní. Je to super. Spát mimo kemp nelze, ale v kempu není místo. Asi budou místa v dražších hotelech, ale o to nestojíme. Po cestě jsme míjeli ještě kemp Danica kousek od Bohinjske Bistrice. Vracíme se tam a konečně se chytneme. Sice nejsme u jezera, ale je tu klid, výborné zázemí, čisté záchody, teplá sprcha…určitě nelitujeme.
2.6. pondělí SLOVINSKO
Vstup do Postojnych Jam včetně průvodce v češtině 36,8 euro na osobu
Parkování před Postojnou jamou: 6 euro
Kemp Mirjam: 33 euro na noc
Dnes jsme po zkušenosti z minulého dne nechtěli ponechat nic náhodě. Zdeněk našel kemp u Postojnych Jam a zamluvil ho. Zároveň jsme objednali rezervaci do tohoto jeskynního systému na 16:00 hodin odpoledne. Jediné, co nebylo úplně plánované, byla romantika, kterou jsme si zajistili tím, že jsme nezaplatili dálniční známku. Byli jsme tudíž odkázáni na vinuté horské silnice s nádhernými výhledy chvíli na Triglav, chvíli na údolí a další vrcholy Julských Alp. Proplétali jsme se městečky mezi malebnými domky a chvílemi téměř nahlíželi lidem do obýváků.
Dopoledne jsme vyjeli na hranice s Itálií do tzv. outdoor muzea Kolovrat. Na vrcholku hor tam bylo zachovalé a částečně zrekonstruované opevnění italských vojáků z 1. světové války. Zdeňka nadchly zákopy, jejich provázanost a délka, mně pak především úžasné výhledy hlavně na stranu Slovinska, tedy stranu, odkud za 1. sv. války útočili vojáci Rakouskouherska včetně českých jednotek na italské opevněné linie. Je to nepředstavitelné útočit do kopce, který se nedá ani normálně vyjít, jedině vyplazit, vylézt či vyšplhat.
Odpolední návštěvu jeskynního systému Postojnske jamy jsme stihli opravdu na poslední chvíli. Musím ale jejich návštěvu přes nemalou cenu opravdu každému doporučit. Jede se mašinkou hluboko do vnitřku hory, kolem vás jsou pak krápníky všeho druhu. Následuje asi km a půl dlouhá procházka v neuvěřitelných prostorách. Na konci prohlídky, ještě v jeskyních, mají akvárium s několika místními maceráty nebo-li lidově dráčky. Jsou to takové bílé hladké ještěrky s krátkými nožičkami dlouhé odhadem tak 20 cm.
Večer v kempu jsme potkali Pepu s Hankou, postavili jsme si auto vedle jejich dost podobné dodávky té naší. Bylo fajn potkat podobné nátury. Okoukli jsme si navzájem vnitřní vybavení našich aut, chvíli si popovídali. Oni měli dovolenou na týden po Slovinsku a další den vyráželi dál na jih. My jsme směřovali přes Ljublaň na východ do Maďarska.
3.6. úterý SLOVINSKO - MAĎARSKO
Večeře v Hevízu v restauraci 1100 Kč/2 osoby
Kemp Hevíz 34 euro na noc
Dneska, i když plánovaně nemáme dálniční známku ani pro Slovinsko ani pro Maďarsko, tak o romantiku moc nejde. Právě naopak, cesta nám trvá asi o hodinu déle. Přesouváme se na východ směrem k Maďarsku. Kvůli přání Zdeňka se vyhýbáme Chorvatsku, tak musíme Slovinsko přejet vlastně napříč a ve vnitrození Slovinska snad kromě Ljublaně, nic až tak zajímavého nenacházíme. Do velkého města se nám moc nechce, je dost horko, tak Ljublaň necháváme za sebou. Zastavujeme na delší dobu jen v městečku Ptuj, kterou využívám k ne moc dlouhé procházce. Jedná se o historické milé menší městečko s úzkými uličkami nad řekou Dráva. Zdeněk celou cestu řídí, tak ten čas využívá ke schrupnutí si v autě a do městečka se mnou nejde.
Ve 20:00 dojíždíme do Hevízu a ubytováváme se na 2 dny v kempu hned vedle venkovního termálního jezera.
4.6. středa MAĎARSKO, Hevíz
Kemp Hevíz 34 euro na noc
Večeře pro dva 850 Kč/2 osoby
Termální venkovní koupaliště 10 euro na osobu a 3 hodiny
Den strávený v Hevízu. Kemp je velký, ale příjemný, klidný, plný tak na půl. Pozdní dopoledne trávíme na termálním koupališti. Připadám si jako na koupališti z 1. republiky. Dámy a pánové diskutující ve vodě, většina s různobarevnými kruhy kolem těla, okolní domečky také ve stylu retroplováren.
Jediným trošku dnešním vzrůšem bylo, že jsem se asi na 1 hodiny úplně ztratila. Bez brýlí plavu nejdříve se Zdeňkem, pak bez něj. Obeplaváváme celé koupaliště. Když si myslím, že už jsem to obeplavala, vylézám z vody, zjišťuji, že jsem jinde. Zkouším jít kus po břehu zpátky, myslím si, že jsem místo naší polohy předplavala. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že jdu asi obráceným směrem. Lezu tedy znovu do vody a plavu a plavu, až začnu trochu něco známého poznávat. Na břehu na poslední chvíli zastavuji Zdeňka, který vystresovaný právě odchází nahlásit plavčíkovi, že pohřešuje manželku. Naštěstí včas. Sama jsem celou dobu byla v klidu, užívala si vody a sluníčka, jen hold jsem trošku nevěděla, kde jsem, ale byla to jen otázka času, než naše místo najdu, není to tu zas tak extrémně velké.
I odpoledne plyne v líném tempu. Zdeňkovi se nikam nechce a poflakuje se v kempu kolem auta. Já vyrážím obhlédnout městečko. Zkouším si i nějaké oblečení, které tu v krámcích nabízí, nakonec ale nic nekupuju. Vracím se pro Zdeňka a den zakončujeme večeří v městečku v jedné z mnoha místních restaurací.
5.6. čtvrtek MAĎARSKO – SRBSKO
Kemp Sosul v Srbsku 24 eur na noc
Ráno se jde Zdeněk vykoupat do kanálu vedoucího z termálního koupaliště. Není sám, říkají tomu termály pro chudé. Tentokrát jsem ale líná já a zůstávám v kempu u auta a protahuji si posezení u snídaně.
Vyrážíme dál, nyní na jih. Balaton míjíme jen z dálky. Zastavujeme se u dřevěné 15 m vysoké rozhledny, ze které si ho máme možnost trošku obhlédnout. Ráno bylo lehce pod mrakem, tak to vypadalo nadějně na větší chladno, ale ne. Když zastavujeme na oběd, tak je venku 32°C. Odpoledne si chceme projít městečko Pecs, ale vzhledem k 36°C ve chvíli, kdy v městě zastavíme, namíříme si to přímo do nejbližšího klimatizovaného obchodního centra. Dáme si tam dortík, kávu, koupíme si něco na gril na večeři. Prohlídku nějaké kulturnější části města vzdáváme. Kam utéct před horkem? Hory nebo voda. Nejlépe je zatím v autě s klimatizací.
Jinak když srovnám Slovinsko a Maďarsko, tak Slovinsko působí jako bohatší země upravenějších domů a zahrad. Ceny jsou v obou destinacích pro nás příznivé, v Maďarsku je ještě levněji. Ve Slovinsku, koho člověk osloví, ten mluví anglicky. V Maďarsku většinou anglicky nemluví, občas někdo německy. Silnice jsou v Maďarsku širší a je zde hustší síť, jejich povrchová úprava je asi tak srovnatelná. Dálnice nemůžu hodnotit, těm se stále vyhýbáme. Milí lidé jsou v obou zemích, žádné protivy jsme nepotkali.
Večer jsme přejeli do Srbska a ubytovali jsme se v kempu Sosul u městečka Sombor. Je to velmi malebný malý kemp s malým bazénem, ve kterém jsme si ještě večer zaplavali. Pak Zdeněk ugriloval maďarské klobásy, sýr, nalili jsme si víno, zapálili svíčku a v pohodě poseděli.
6.6. pátek SRBSKO přejezd
Kemp Viljamovka 20 euro na noc (+2 eura přidáváme za spokojenost)
Valíme autem stále na jih, tady už i po dálnici. Platí se tu mýtné v mýtných branách. V severozápadní části Srbska nic zajímavého nenacházíme, jen placka a horko, a to až 37°C. Okolí je plné polí všeho druhu, dominuje kukuřice. Domy jsou dost oprýskané, ale je vidět, že se v posledních 5-10 letech dost dělá pro zlepšení. Také silnice se všude opravují, v řadě vesnic dělají kanalizaci. Zdeněk to přirovnává k devadesátkám u nás. K obědu vařím pytlíkovou polévku a Zdeněk dělá salát na malém odpočívadle v jedinném stínu, co jsme po cestě našli. Odpoledne se okolní krajina trošku začíná zvedat a k večeru dorážíme na okraj národního parku Tara. Ubytováváme se v kempu Viljamovka jako jedinní návštěvníci. Majitel nás hned vítá a sám o sobě nám nabízí, že nám zítra hned ráno telefonicky zajistí rezervaci na Šarganskou osmicu, kam bychom zítra rádi vyrazili. Je to tady tako místní hlavní atrakce.
7.6. sobota SRBSKO, NP Tara, Šarganská osmica
Oběd v restauraci (velká směs grilovaného masa s přílohou) pro dva 950 Kč
Lístek na železnici Šarganská osmica pro dva 520 Kč
NP Tara 5 euro za auto na den
V 9:00 přichízí majitel s telefonem a domlouvá nám program na dnešek. Na vlak mají volno až na odpoledne, ale nevadí, bereme to. Srdečně se s ním loučíme. Byli jsme na jeho pozemku úplně sami, k tomu krásná vyhlídka, čistý záchod, sprcha, pitná voda. Nabízenou kuchyňku jsme ani nevyužili. A milý, ochotný a komunikativní majitel byl ještě jako bonus.
Dopoledne vyrážíme do národního parku Tara. Zaplatíme a pak stoupáme v lesích až k jezeru Zaovine. Kousek se projdeme po kraji jezera, nafotíme si nějaké hezké fotky, ale pak už se musíme vrátit, aby nám neujel vláček.
V 14:50 po dobrém obědě odjíždíme v posledním vagonu dřevěného retrovláčku po úzkorozchodné železnici směrem do hor. Má to být cesta asi na 2 a půl hodiny a nazývá se to Šarganská osmica, Vláček stoupá v úbočí hory systémem osmičkových tunelů, podobně jako jsme jeli v Norsku nebo ve Švýcarsku. Vyklube se z toho zábavné odpoledne.
Po návratu z vlaku odjíždíme dál na jih, zatím stále v Srbsku. Míříme k vyhlédnutému velmi chválenému kempu. Na místě ale zjišťujeme, že kemp je jen pro chodce nebo terénní vozy, my se k němu zkrátka nedostaneme. Další kemp je půl hodiny dál, tak jedeme, co nám zbývá. Ani tady není dovoleno kempovat nadivoko. Do kempu dorážíme ve 20 hodin a pán, co mi otevře dveře na mé zaklepání, mi s úsměvem řekne akorát kemp no. Mají vepředu ceduli jak kráva, ale evidentně kemp v provozu není. Uf. Vracíme se k takovému rozestavěnému baráku, kde jsme také viděli ceduli kemp, ale moc se nám to nezdálo. Teď už nemáme moc možností, tak tam zkusíme zajet. Nikde ani noha. U vedlejšího domu jsou nějací lidé a vidí naše rozpaky a sami nám přichází nabídnout pomoc. Umějí jen německy, tak se domlouváme ruskočeskoněmeckosrbsky, ale zkrátka nám nabídli, ať přejedem na noc na jejich pozemek a že za to nic nechtějí. Nabízí nám dokonce u nich doma sprchu, ale to nám přijde už blbé, spíš bychom potřebovali pak záchod. O ten mě jen nenapadne v první chvíli si požádat. Poděkujeme, nějak se opláchneme z vlastních zdrojů a jdeme spát.
8.6. neděle SRBSKO, řeka Uvac
Kemp pod Durděvičovým mostem (Černá Hora) 22 euro na noc
V 8:00 hodin vstáváme, balíme a rovnou odjíždíme. Majitelé domu ještě vyspávají, nás provází jen volně pobíhající asi jejich tři psi. Zajedeme k nejbližší pumpě, kde si kupujeme snídani a využijeme i jejich záchody. Pokračujeme dál jižním směrem, naším cílem jsou meandry řeky Uvac. Pohybujeme se nyní stále v nadmořských výškách mezi 900-1400 m n.m., tak se přetrvávající horko dá lépe snášet. Čím víc jsme na jihu Srbska, tím je kolem silnice větší nepořádek. Často vidíme i hromady odpadků, pak nás šokuje dokonce napůl hořící obrovská skládka vedle silnice. Také přibývá psů. Již dříve jsme je viděli různě polehávat, nejsou obvykle v moc dobré fyzické kondici. Evidentně jsou velmi obezřetní vůči lidem, zřejmě nemají dobré zkušenosti. Nechovají se agresivně, spíše podlézavě. Psy na vodítku vidíme jen spolu s turisty. Objevují se skupinky psů často šlapajících a různě kulhajících podél silnic. A to včetně malých štěňat, které by si měl člověk chuť naložit a odvést domů.
Sjenica, město v této oblasti, mimochodem s dominantní muslimskou populací, bylo celkově extrémně rozbité a plné nepořádku. Rozbité byly i silnice. Říkali jsme si se Zdeňkem, jestli to může být muslimskou náturou, doma huj, venku fuj. Těžko říct, každopádně očekáváme směrem na jih zhoršující se pořádek.
Po projetí Sjenice stoupáme s autem opět výš až nad řeku Uvac. Jedeme přes nádhernou náhorní plošinu. Ta pak padá najednou do hloubky k řece vinoucí se v neuvěřitelných meandrech. Parkujeme a jdeme se projít k vyhlídce na řeku. Zdeněk si bere sebou dron, fotky z výšky můžou být zajímavé. Popovídáme si se sympatickými Poláky, necháme se vyfotit. Zdeněk si zadronuje. Já pak ještě vyrážím po cestičce vedoucí nad hranou zlomu skály padající k řece, dle mapy v délce asi 2 km. Krásně si procházku s výhledy užiju, projdu se a vyjdu u kempu a restaurace. Bohužel ale jiné, než jsem před tím Zdeňka instruovala, že mě má vyzvednout. Píše mi, kde jsem, že čeká, jen úplně jinde. Nebylo čeho se bát, jen to parno kolem poledne a přidat dalších 12 km bez jakéhokoliv stínu, to bylo vcelku náročné. Bylo by to ještě dál, ale to už se Zdeněk pro mě mohl vrátit po silnici. Přesto nelituju. Stejně jsem se potřebovala rozhýbat, natož v krásné přírodě, jen tedy nebýt toho velkého horka.
Najedli jsme se ještě v Srbsku a pak vyrazili směr Černá Hora. Přes hranice jsme projeli bez problémů a konečně mám v pase také nějaké razítko. Po překročení hranic najednou někdo uklidil příkopy kolem silnic a opravil velkou část domů. V Černé Hoře to na první dobrou vypadá podobně jako třeba u nás.
V 18:00 hodin se ubytováváme v kempu pod Durděvičovým mostem, velmi vysokým obloukovým mostem klenoucím se 172 m nad řekou Tarou.
9.6. pondělí ČERNÁ HORA, řeka Tara, klášter Ostrog
Oběd v městečku po cestě 700 Kč včetně zákusků pro 2 osoby
Přespání u koliby 20 euro na noc
V kempu se večer vyrojila ze země nějaká divná hovada (asi druh čmeláka), která těch nás pár, co jsme tam byli, obtěžovala. Jediný, kdo z nich měl radost, byly 2 kočky. Zdálky to vypadalo, že loví myší a pak je jako bombonky strkaly do pusy. My se Zdeňkem jsme se schovali do auta s průchody krytými sítěmi. Trošku mi tady také vadil nedostatek soukromí. Konkrétně sprchy zděné z 3 stran, otevřené směrem do středu pozemku, kryté závěsem. Ten ale ve větru vlál všemi směry. Navzdory tomu jsem si zas jednou umyla hlavu a fakt příjemně a dlouze se vysprchovala. Jen jsem hold mezi tím průběžně chytala závěs a různě ho zatěžovala vším, co jsem měla po ruce.
Dopoledne jsme se projeli a prošli v rámci NP Durmitor kaňonem, který vytvořila řeka Tara. Uvažovali jsme o raftech, ale nechtěli jsme ztrácet tolik času. Nicméně jsme ho stejně ztratili. Výhledy na řeku hluboce se zařezávající mezi kopce stály za to a my nechtěli o nic přijít.
Po obědě v hospůdce po cestě jedeme dál přes krásnou náhorní planinu směrem na jih od města Zabljak. Plánujeme na odpoledne návštěvu kláštera Ostrog, který jsem našla v jednom z mnoha průvodců, co táhnu sebou. Z odpoledne se stává ale spíše časný večer. Dostali jsme se totiž do zácpy, asi hodinu a půl strávíme ve dlouhé frontě aut vpředu s bariérou, udělanou policisty, a čekáme. Překvapivě nikdo zvlášť neprotestuje, někteří si vykládají vedle svých aut různé sedačky a dělají si svačiny, dost lidí se kolem různě prochází. Autonehoda? Uvidíme.
Neviděli jsme nic, fronta se jen zkrátka rozjela. Až k večeru se tedy přiblížíme ke klášteru Ostrog. Je k němu nutné vystoupat po úbočí skoro kolmé hory po úzké vinuté silničce. Zdeněk, který má malý problém s velkými výškami, vypadal trochu předinfarktově. Ono to bylo fakt uzounké a nešlo moc věřit krajnici, za kterou byl už jen strmý kopec dolů. Potkali jsme i kus vypadlé silnice. Výzvou bylo každé auto v protisměru.
Samotný klášter Ostrog, klášter přilepený do skály, byl velmi působivý. Je to aktivní pravoslavný klášter s mnichy a věřícími v okolí i uvnitř. Nesmí se tam v šortkách. Za to je možné tam normálně zaparkovat a projít si klášter zdarma. V jednu chvíli jsme vešli do kaple, kde byly nějaké svaté ostatky přikryté zdobným kobercem s náboženskými motivy. Byl tam i někdo z mnichů, nějaký kněží nebo pop, nebo někdo takový, a lidem žehnal. Prý chtěl dle Zdeňka požehnat i mě, ale jak nevím, co dělat, tak jsem vycouvala a přišla o to. Celkově mělo celé místo velmi působivou atmosféru, jsem opravu ráda, že jsem to místo viděla a tu chvíli tam prožila.
10.6. úterý ČERNÁ HORA, Kotorský záliv
Večeře v kolibě pod Ostrogem – polévka a salát 2x celkem za 20 euro
Parkování Kotor 4,5 euro za 3 hodiny
Kemp 20 euro na noc
Spali jsme nedaleko od kláštera Ostrog, pár kilometrů, jen kousek pod největším srázem, ze kterého jsme naštěstí bezpečně sjeli. Mapy.cz tam inzerovali kemp, včetně uvedení, že jsou možné i stany i obytné vozy. Na místě byla koliba a pár chatiček k ubytování. Uprostřed relativně malé parkovište, jinak nic, co by vypadalo jako plocha pro stany či obytňáky. V kolibě nás číšník poslal za vrchním, možná majitelem koliby. A že tam můžeme přímo na parkovišti zůstat, řekl si 20 euro bez dokladu. Ty si vzal jen tak mimochodem při večeři, kterou jsme si v kolibě dali. Odemkli nám z venku přístupné sprchy a záchod s nápisem "for campers".
Snídani jsme si jako obvykle udělali sami. Na parkovišti jsme si rozložili stoleček a židličky, uvařili si kávu a čaj, namazali si veku máslem a marmeládou. Asi jsme byli trošku atrakce, ale moc lidí tam naštěstí nebylo a nakonec jsme si za to zaplatili.
Hurá. Jsme u moře. Jak jsme sjeli z hor, teplota opět stoupá. Ale jsme u moře. Objíždíme Kotorský záliv. Po cestě jsme zastavili na fotozastávku a ona je tam ve směru od moře hluboká jeskyně. Se Zdeňkem jdeme dovnitř kousek, mně už to příjemné není, zvlášť když si prohlédnu fotky na webu s touto jeskyní, jak se z ní valí hromada vody, a na dalším komentáři čtu, že jeskyně končí propastí. Zdeněk se ale nevzdává a domluví se s mladým párem z Kosova, že půjde dovnitř dál s nimi. Vezmou si lepší boty a baterku a zmizí mi z dohledu v jeskyni. Já čekám u auta a doufám, že se ve zdraví vrátí. Jeskyně má vyzděné schody u vstupu, tak nepředpokládám, že něco hrozí, ale co já vím. Vrátí se. Všichni a spokojeni. Nejedná se o Kosovce, ale o sympatické Američany, kteří si v Kosovu půjčili auto a objíždějí 2 týdny podobně jako my okolí. Jen auto mají o trochu menší, ale sami jsou také menší a mladší. Posílají mi přes WhatsApp fotku spokojeného Zdeňka v jeskyni.
Někdy v 13:00 dojíždíme do Kotoru. Je už 32°C a je tady dost dopravní chaos a zácpa. Skoro to vzdáváme, když na poslední chvíli narážíme na volné parkoviště. Vracíme se pěšky do centra, abychom si prošli starý Kotor. Je to opravdu působivé, historické městečko, dobře zachovalé, také plné krámků, restaurací na ulicích ale samozřejmě i turistů. Oběd jsme si dali již po cestě, tady si na chvilku sedneme v kavárně na ulici se slunečníky a rozstřikující vodní mlhou k ochlazování vzduchu, a dáváme si zmrzlinový pohár. Starý Kotor si projdeme téměř celý kromě cesty nahoru ke starému hradu, na to je opravdu horko na padnutí. Naštěstí tu mají místy pumpy s vodou, kterou si naléváme do klobouků. Mně se moc líbila procházka po hradbách města, Zdeněk si zas prošel víc malých uliček ve městě. Po necelých třech hodinách se vracíme úplně splavení k autu a vyrážíme k vyhlédnutému kempu dál po pobřeží. Byl ale úplně narvaný. Majitel nám poradil, ať to zkusíme ještě o kousek dál, že je tam ještě jeden menší kemp. A to byla výhra. Taková zahrada, veliká asi jako naše doma, na místě již 2 obytňáky, jeden pár a jedna mladá rodina se dvěmi malými dětmi. Hned mě vítá starší drobná sympatická paní, vše mi ukazuje. Když mě vidí, jak vypadám čile po návštěvě Kotoru, nabízí mi hned chladné pití. Ale já už se vidím v moři. Auto správně umístíme, paní zaplatíme za dvě noci a pak pak už padáme do moře. Na první dobrou je trochu chladnější, ale pak se nám z něho ani po půl hodině nechce. Je tu molo se schůdky do vody, moře je čisté a velmi osvěžující.
11.6. středa ČERNÁ HORA, Kotorský záliv
Kemp 20 euro na noc
Na noc dorazila ještě další dvě obytná auta, Poláci a Rakušané. Ráno ale znovu odjíždí a my tu zůstáváme jen s francouským párem a holanskou rodinkou. S Polákem jsme si ještě ráno popovídali, sám za námi přišel, probrali jsme, kam máme my a oni namířeno, zatímco se na nás z dálky mračila jeho nesympatická žena.
Dnes máme flákací den. Máme auto postavené asi 10 metrů od moře. Musíme jen vyjít ze zahrady, přejít úzkou pobřežní silnici, přes molo, po schůdkách a jsme v moři. Ale to bych nebyla já, abych vydržela na fleku. Tak dopoledne po ranní koupeli vyrážím do kopce k místu, kde je vidět starý kostel dle mapy asi 230 m nad mořem. Cesta je příjemná, mezi stromy, nahoře je dokonce taková jednoduchá osvěžovna. Zvažovala jsem udělat si takový delší okruh, ale cesta dál byla dost zarostlá a v šortkách a sandálech si mi úplně nezdála. Tak jsem se stejnou cestou vrátila, a to akorát k obědu. Po cestě zprátky jsem míjela kemp Mimoza, kde jsme se včera neuchytili. Zaplať pámbu. Je tam nacpaný jeden obytňák vedle druhého. Možná bychom měli sice papír na záchodě a voda z umývadla by neodtékala rovnou na příjezdovou cestu, ale na úkor prostoru a pohody. A dneska na mě paní majitelka opět mávala a usmívala se. A to se také počítá.
Večeři si dáváme v pobřežní restauraci s výhledem na záliv a na západ slunce.
12.6. čtvrtek ALBÁNIE, Jezero Skadar
Kemp u jezera 1970 LEKů, tedy přibližně 20 euro na noc
Opouštíme asi zatím nejpohodovější místo na spaní. Ostatní nám mávají a čechoněmec , co včera večer dorazil s manželkou, se domlouvá, že si přejede autem na naše místo. Vypadá to, že si užívá češtinu, kterou jinak nepoužívá. Doporučuje nám v Albánii výlet k jezeru-přehradě Koman. Že je to prý skoro jako norské fjordy. No uvidíme.
Když to zvládneme, tak dnes přejedeme na jeden zátah do kempu v Albánii u Skadarského jezera. O kempu víme z televizního pořadu Fotr na tripu.
Černohorsko-Albánská hranice byla o trochu pomalejší, než ty, které jsme projížděli dosud. Ale i tak do dvaceti minut projíždíme bez nějakých větších zádrhelů. Dodatečně se na webu dočítám, že jsem měla chtít od policie na hranicích potvrzení o datu příjezdu do Albánie. Prý se při odjezdu platí pobytová daň, a to při pobytu do 60 dní jedno euro za pobyt. Že jsme tady kratší dobu, než 60 dní, budeme moci doložit účtenkou z Černé Hory, říkám si. No, teď už s tím nic neuděláme, necháme se překvapit. Prý si také máme vyzvednout jejich hotovost, že při placení kartou se přidává 3% k ceně a pak taky na spoustě míst ani kartu neberou. Vybíráme tedy peníze za 1000 Kč z bankomatu, chtělo to poplatek ale asi 200 Kč, tedy 20%. To je víc, než 3%! Měli jsme 4000 Leků a zaplatili jsme z toho malý nákup, večer pak kemp, pozdní oběd a ještě nám zatím něco zbylo.
Po ubytování se u Skadarského jezera, jsme si kemp prošli. Tentokrát je spíš větší, ale čistý a dobře vybavený. Vykoupali jsme se v jezeře, využili místní restauraci a nakonec si domluvili celodenní výlet k jezeru Koman na další den. Zdeňkovi se vůbec nechtělo, dvě hodiny autem tam, dvě hodiny zpět, asi hodinu a půl lodí tam a zpět, oběd a pobyt na místě asi na tři hodiny. Odjezd v 8:00, návrat v 18:00. Taky to nebylo zrovna levné. Já jsem o to ale dost stála, jelikož mi začínalo být jasné, že do hor se sami bez terénního auta vůbec nedostaneme. Již první zkušenosti s albánskými silnicemi nás poučily, že jen po těch úplně nejvíc hlavních se dá jezdit.
Na noc necháváme kvůli horku zvednuté zadní dveře od auta a za pokřikování vlašťovek a bzučení různého hmyzu se nám za protihmyzí sítí dobře spalo.
13.6. pátek ALBÁNIE, Jezero Koman
Kemp u jezera 1970 LEKů, tedy přibližně 20 euro na noc
Celodenní výlet k jezeru Koman 55 euro na osobu
Jedem na výlet. Ráno vstáváme v 7:00 hodin a rychle se balíme a chystáme. Zjistíme, že stůl a židle, co jsme nechali venku, jsou olepené nějakou divnou mízou. Stejně tak celý povrch auta. Padá to ze stromů, které vypadají něčím napadené a samy mají olepené listy a kůru. Vše uklízíme, jen ten stůl už necháváme venku, po složení by šel nejspíše dost špatně rozlepit.
A jak jsem psala již včera, vyrážíme na výlet, je nás asi 14 lidí různých národností. Nejdříve jedeme modrým minibusem. Naštěstí si po předchozích zkušenostech z cestování beru sebou mikinu a šátek, v autě je až chladno, když řidič zapne klimatizaci. Zdeněk jako největší sedí na pokyn řidiče vpředu, my ostatní se mačkáme na sedadlech, já konkrétně s koleny vypáčenými do boku. Ale s tím se nějak poperu. Krajina se postupně zvedá, je zajímavější, silnice se čím dál tím víc zhoršuje. Motáme se mezi bagry, občas nějakým koněm, jednou se musíme vyhnout krávě. Řidič je na to ale evidentně zvyklý, tak jede jak blesk s námi cukajícími se na všechny strany. Druhá část cesty na lodi je příjemnější, hezky fouká, koukat je stále na co. Fotíme o sto šest. Oběd, který dostáváme v cíli, je výborný.
Zdeněk se po jednom přejití k říčce naboso přes písek rozhodne, že už nevystrčí ani prst ze stínu. Usadí se na židli hned vedle restaurace, co jsme dostali oběd a nic s ním není. Místo, kam jsme po jezeře, vlastně po přehradě proti proudu připluli, jsem si našla na mapě pod názvem "Teplý pramen". Jedná se o místo, kde se původně splavný tok stává už jen říčkou stékající do přehrady o teplotě odhadem tak 10 stupňů. Zkusila jsem si v ultračisté vodě zaplavat. Odhodlala jsem se ponořit až po krk, ale i přes vedro jsem si hlavu kvůli vlastní sebezáchově nenamočila, to by mě kleplo. Okolo vinoucí se říčky jsou uhlazené kamínkové pláže, přes ni vede několik ne příliš důvěryhodných můstků. Plac mezi kopci lemuje několik otevřených restaurací, někde míchají alkoholické drinky, jinde je možné koupit si zmrzlinu či kávu. Vše je na nožičkách, předpokládám, že říčka se občas stane řekou. Celá plocha je obležena různými lehátky, slunečníky, ale jsou tam i místa, kde se člověk může rozložit na zemi. Je hodně slunečno, ale i místa ve stínu se najdou. Projdu se, kam to jde, vystoupám si po schodech na vyhlídku nad jednou z menších restaurací, samozřejmě za menší poplatek. Celkově je to malebné místo, ale mně nevyhovuje ta komerčnost. Navezou tam na den tak deset lodí, vyplivnou turisty, vydělají na nich. Ale chápu to, proč na krásném místě nevydělat? Jen by to bylo ještě krásnější bez lidí, restaurací a jejich hlasité hudby. Ale to bych chtěla moc.
Zpátky v kempu jsme v 18:00 hodin a rovnou se jdeme vykoupat do o poznání teplejšího Skadarského jezera. Plaveme daleko, nad jezerem se zvedá opar. Když se vracíme, slyšíme tři kluky u vstupu do vody říkat něco jako "ty, vole". No jasně, Češi. Trochu se nás leknou, odkud že jsme to připlavali.
K večeři si kupujeme v místní restauraci pizzu, nechceme už vyndavat židličky a již umytý stoleček, aby to bylo zas upatlané od padající mízy ze stromů. Sousední Němci vedle nás také balí, že se stěhují, jelikož se nechtěji stále k věcem lepit a pořád to dokola omývat. My každopádně zítra ráno odjíždíme na východ napříč Albánií.
14.6. sobota ALBÁNIE, Skadarské a Ohridské jezero
Kemp Beach Erlin u jezera Ohrid 18 euro + 3 eura za platbu kartou na noc
Dnes opouštíme kemp u Skadarského jezera. Ráno omývám auto jarovou vodou, naštěstí lepivá míza jde docela dobře dolů. A pak už vyrážíme na jihovýchod. Cílem je jezero Ohrid na hranici Albánie a Severní Makedonie. Po cestě se ještě zajíždíme podívat na historický most přes řeku Kir z doby Osmanské říše, teď je průchozí již jen pro pěší. Je opravdu malebný. Přejdeme si přes něj i kolem a pak už jedeme směrem na Tiranu, hlavní město Albánie. Cesta je až do města Elbasan dobrá, pak je to jedno velké staveniště. Značky omezující rychlost jsou tu extrémně přísné, není výjimka omezení rychlosti na 20 a někdy i 10 km v hodině. Ale nikdo to nedodržuje. Přitom policistů potkáváme dost. Přečetla jsem si varování, že policisté mají pravomoci odebrat papíry od auta až na 2 měsíce, takže jsme tady spíš brzdou provozu, ale jistota je jistota. Jen ta omezení na 10 km/hod., to nedává už ani Zdeněk.
Po cestě se nám nedaří zastavit nikde ve stínu. Chtěli jsme si udělat rychlý oběd, případně navštívit i nějakou místní restauraci, ale nechceme nechávat auto na plném slunci. A to se ukázalo jako neřešitelný problém. Stín, kdekoliv by bylo možné zaparkovat, zkrátka není, anebo tam už někdo stojí. Venku je 36°C. a tak jedeme, jak to jde, míjíme i Tiranu a směřujeme k další vodě. Po cestě fotím z auta. Zastavíme jen na pár minut na malou svačinku. V 16:00 hod. jsme v novém kempu na albánské straně Ohridského jezera. Kemp je o něco menší, o to působí malebněji. Místo, kde zastavujeme auto, nám krásně stíní vysoké tůje. Dělám pytlíkovou polévku, Zdeněk salát a teď po jídle se chystáme vykoupat se do jezera a obhlédnou to tu.
Co bych řekla, že je v Albánii jiné, je místná fauna. Volně pobíhající psy a kočky tu tolik nevidíme, co vidíme, jsou občas nějací volně se pohybující koně. Člověk nevidí stáda krav, ale kam se otočí, tam je jedna či dvě krávy. V minulém kempu bylo velké množství vlaštovčích hnízd a létajících vlašťovek, částečně podporovaných místními, kteří jim umisťují pod střechy pro ně přizpůsobené budky.
A nyní u jezera Ohrid je to vůbec zajímavé. Plavu si tak v jezeře a najednou se vyděsím. Asi metr ode mě plave hlava hada, kouká šikmo nad hladinou. Když postřehne můj úlek, zaplave pod vodu. Plavu rychle pryč, ale Zdeněk mě uklidňuje, že je to jen užovka. Zmije prý neplavou. Jednou při potápění potkal prý užovku asi v pěti metrech pod hladinou. Po celou dobu, co plaveme, vidíme na dno, voda je průzračná. V jednom místě se Zdeněk potápí, aby zkusil hloubku, a odhaduje to na tři a půl metru. Konkrétně v místě, kde dno na pohled vypadá jen jako pár centimetrů pod vodou. Nad hladinou létá velké množství vážek, je až problém se jim při plavání vyhýbat.
Ze břehu pak zjišťujeme, že ve vodě je hromada malých rybiček, které loví další užovky. Užovky se proplétají mezi kameny u břehu, občas se nadechují nad vodou. Do té vody už nepůjdu. Zdeněk mezi tím pozoruje ptáky chytající se rákosu po obou stranách pláže. Jsou to bukači, co loví stejné rybičky, jako již zmíněné užovky. To už Zdeňka nenechá v klidu, mobil mu přestává stačit, spěchá do auta pro foťák a podaří se mu opravdu pak nafotit pár hezkých záběrů.
Největší záhadou pro nás je menší hrdlička, bydlící kousek nad naším spacím místem. Když sedí na stromě, vydává obvyklé zvuky, jako to dělají hrdličky. Ale občas nás vyděsí něco jako krákání hysterické vrány. Zjišťujeme, že to dělá ta hrdlička vždy, když letí. Děláme si legraci, že se učí cizí jazyky, mně to spíš ale přijde, jako by jí let děsil a musí u toho vždycky křičet.
15.6. neděle SEVERNÍ MAKEDONIE, město i jezero Ohrid
Kemp v NP Mavrovo 900 denárů na noc, což odpovídá 15 euro na noc
Plavba po jezeře Ohrid na rychlém člunu 50 euro za loď a hodinu
Opouštíme kemp Beach Erlin v 750 metrech n.m. u jezera Ohrid. Byl milý, útulný, čistý, jen dva dámské a dva pánské záchody dohromady se sprchou uvnitř nebyly úplně dostatečné. Naštěstí tu není ani moc lidí. A pláž, byť kamínkovou, mají opravdu romantickou. Včera večer jsme na ní strávili se Zdeňkem asi dvě hodiny a s námi tam nikdo nebyl. Jen se občas někdo mihnul, kdo si tu romantiku chtěl také vyfotit.
Hned ráno míříme k hranicím Albánie-Severní Makedonie. Stačí nám vlastně jen objet jezero. Vybíráme si jeho severní stranu a za hodinu jsme na hranicích. Jsou tam trochu zmatky, zpočátku není vůbec jasné, kam máme jet a namíříme si to do protisměru. Velmi rychle to ale pochopíme a najdeme ty správné fronty. Nad frontou s nadpisem pro obyvatele schengenského prostoru je ale červený křížek, jako zakázáno. Zelená šipka je jen nad frotnou pro Albánce a na druhé straně pro kamiony. Zůstáváme ve frontě pod křížkem, naštěstí nejsme sami a rychle se posouváme. Přímo na hranici pak pobíhají různí lidé s různými papíry a pasy a strkají je do různých okýnek. Tak se inspiruji, vylézám z auta a vnucuji v prvním okénku, co vidím, naše pasy a techničák od auta. Asi to byl správný postup, z jiného okénka nám doklady vrací a chlap u třetího okénka se ptá už jen, jestli něco nedovážíme a kam směřujeme. Zdeněk mu jednak rozumí, jednak mu něco i odpoví dřív, než já vůbec pochopím, o co jde. Tolik k mému sluchu a mé angličtině.
Vjíždíme do Makedonie. Kousek od hranic narazíme na komplex supermarketů. V tu chvíli mi dochází, že jsme v Albánii nic takového nepotkali. Makedonie je opět viditelně bohatší stát, domy jsou upravenější a o silnicích se to s přimhouřením očí dá nakonec také říct.
Dooledne jsme dnes strávili v městečku Ohrid. Hned po zaparkování a nasměrování se na centrum u břehu jezera nás odchytává chlap, jestli nechceme provést po jezeře v jeho lodi. Zdeněk by evidentně rád, tak vybíráme další peníze a platíme. Tady se nám podaří najít bankomat Komerční banky bez dalších poplatků. Ještě kouknu, že cenu mají i ostatní stejnou a vyrážíme na rychlém komfortním člunu my dva a náš řidič, zmíněný odchytávač. Rychle tedy zrovna nejede, ale mluvit se s ním dá. Ukáže nám nějaký klášter na kopci na břehu a pak přejdeme k bývalé rezidenci prezidenta Tita. Je to taková příjemná hodinka s výhledy a informacemi o jezře Ohrid i okolí. Po návratu na břeh si městečko ještě projdeme. Pěší zóna je evidentně načančaná pro turisty, v zadních uličkách je to trochu sevřenější, takové lidovější. Pro nás nás je dost nezvyklé slyšet hlasitý zpěv z křesťanského kostela a o něco později pak vyvolávání z mešity z druhé strany náměstí, navzájem se přehlušující. Je to opravdu jen nevinné pošťuchování se navzájem? Oběd si dáváme v jedné z místních restaurací.
Odpoledne pak odjíždíme směrem na sever do národního parku Mavrovo. Jsme oba nějací unavení a trochu nás to prohání na záchod. Že by ta zmrzlina v Ohridu? Nacházíme uprostřed národního parku kemp s dobrou recenzí. Je umístěný 1050 m n.m., vytahujeme po delší době zase mikiny, k večeru se ochlazuje. Je tu i přes nadmořskou výšku dost komárů, tak hned dáváme do auta sítě a používáme repelent, ne že by tedy moc fungoval. Ale koupelnu mají úžasnou, dokonce jsme dostali k dispozici jejich 2 ručníky a fén.
16.6. pondělí MAKEDONIE - klášter Sv. Jana Křtitele, hl. město Skopje
Parkování ve Skopje 200 denárů, což odpovídá 95 Kč
dálniční známka do Bulharska 8 euro
Předchozí noc na dnešek měla také své malé zádrhele. Večer kolem nás jakoby náhodou prošla smečka psů, alfasamec, jedna samice s odrostlým štěnětem a betasamec. Psi velikosti velkých ovčáckých psů. A měli jednoho strejdu, psa hladkosrstého nějaké menší rasy. Ve chvíli, kdy jsme si vytáhli salám k večeři, tak se přitrousili znovu. A měli to vymakané. K nám nejblíže bylo vyslané to odrostlé štěně, lehlo si poblíž a snažilo se na nás kulit smutné oči. Mezitím jeden ze samců sebral nějaký karton a jal se ho hned za rohem cupovat. Asi by ukázal, jakou sílu umí použít. Když nezabralo štěně, ani silný samec, vyrazil do první linie malý strýc. Naštěstí si pak kus od nás začali stavět stan nějací dva kluci, náš salám už zmizel a tak se psí partička přesunula k nim. Mimochodem, nikdo další venku už s námi nekempoval. O něco později se přicourala pro změnu skupina koní, různě se procházeli a trousili koblihy po okolí. Asi proto tady bylo tolik komárů. Občas je psí parta kousek odehnala, občas se koně bavili blokováním silnice, po které jsme přijeli. Sporadicky projíždějící auta se jim poměrně stoicky vyhýbala.
Večer, už za tmy, když jsem šla ještě na záchod, tak jsem si snad poprvé za celou dovolenou vzala baterku a svítila jsem si. Nechtěla jsem na někoho či do něčeho šlápnout.
Den byl jinak zajímavý. Hned po snídani jsme vyrazili do kláštera Sv. Jana Křtitele, stále v národním parku Mavrovo. Byl opravdu malebný, moc krásný, a to nejen samotná budova, ale i zahrada v jeho útrobách. Opět bez placení, aktivní pravoslavný klášter s mnichy. Říkala jsem si, že kdybych mohla a chtěla být mnichem, tak by se mi líbilo pobývat zde. Když jsme vešli, tak byla u jednoho vchodu uvnitř na schodech parta fousatých černě oděných chlapíků v sukni v družném rozhovoru. O něčem se dohadovali, občas se zasmáli, bylo zřejmé, že jsou v pohodě. Jeden z nich se přitahoval k příčnému trámu pod terasou a evidentně si protahoval záda. Zkrátka působili tak nějak lidsky a spokojeně. Jeden k nám přišel, a že nám otevře kapli. Takového lesku, zlata a zdobení vůbec jsem na jednom místě asi nikdy neviděla. To byla normálně místnost s pokladem.
U vodního pramene ještě vysoko v horách jsme si vyměnili v kanystrech vodu. Tu, co jsme měli, tu jsme brali v Hevízu a něco v ní bylo. Po uvaření se ve vodě objevily takové drobné cucky. Nejspíše to zdravotně nevadilo, ale co kdyby.
Na oběd jsme dojeli do Skopje, hlavního města Severní Makedonie. Chtěli jsme tam navštívit starý bazar. Nejdříve to vypadalo, že vůbec nikde nezaparkujeme, jak tam bylo plno. Nakonec nás jedem místní podnikatel navedl vedle oficiálního ale zcela plného parkoviště do jejich dvora. Samozřejmě, že cena byla dvojnásobná. Druhou variantou ale bylo, že městem jen projedeme dál. Domluvili jsme si parkování na dvě hodiny, došli si na rychlý oběd a prošli si centrum. Uličky s krámy, tržnici, vlastně to byl ten uváděný starý bazar. Zajímavé, vcelku hezké, ale nic neočekávatelného. Jak frflám já při kempování v divočině, tak Zdeněk se sice chvíli snažil, ale pak už se jen plížil stínem a nechtěl jít dál mezi krámky. Na jeho obranu, bylo opět 36 stupňů. Ale já bych si to i přes ty teploty asi užila víc sama nebo s nějakou ženskou.
Na hranicích po nás poprvé chtěli otevřít zadní prostor auta, podle všeho kontrolovali, jestli nepřevážíme někoho nezvaného do EU.
Dojeli jsme dnes do Bulharska a chystáme se na spaní u nějakého rybníka či jezera na divoko. Naproti na druhé straně vodní plochy jsou vidět další auta a zdá se i dva karavany, tak tu nejsme sami. Přesto mě to nějak netěší. Jsme už 3. týden na cestě, přes den je prakticky stále přes 30°C, a já mám ráda už svůj komfort. Nejraději bych se teď vyspala ve své posteli. Kdyby tady byl kemp, jeli bychom tam, ale tady nic takového v nejbližším okolí není, a spát na divoko je v Bulharsku možné.
17.6. úterý BULHARSKO, Rilský klášter
Kemp 49 Leva, což odpovídá 650 Kč na noc
Vyspali jsme se vcelku dobře. Ráno jsme se rychle sbalili a vyjeli směr nejbližší pumpa s tím, že využijeme jejich záchod a případně si tam dáme i snídani. Tentokrát to nevyšlo, záchod měli malý a točilo se tam dost lidí, ani snídat tam Zdeněk nechtěl. Croissant a juice pro tento účel koupený si dáme na dalším odpočívadle.
Zatím mě Bulharsko nenadchlo. Všude samé odpadky, všude, kde lze u silnice zastavit, tam to smrdí a je tam nepořádek.
Navštěvujeme Rilský klášter v pohoří Rila. Je to opět pravoslavný klášter, nejrozsáhlejší, určitě nejznámější, krásný. Je v něm ale docela dost lidí, působí na mě trochu jako třeba náš Karlštejn. Krásný, ale spíš jako zajímavé turistické centrum, chybí mu duch.
Když to shrnu, navštívili jsme tři pravoslavné kláštery, všechny krásné a zajímavé. Ostrog v Černé Hoře, tam jsem cítila silnou atmosféru a dojetí. V klášteře sv. Jana Křtitele v Severní Makedonii pak krásu, útulnost, pohodu a srdečnost. V Rilském klášteře v Bulharsku vidím nádheru, ale cítím naštvání a únavu. Bude to částečně i tím, že je to třetí klášter, co vidím, je tam nemálo lidí a já bych raději vyrazila na výlet někam do přírody. Trochu mi zlepší náladu až slečna, co nám prodává frapé a dnes jako první vůbec se na nás srdečně usmívá.
Míříme na sever. Nenacházíme po cestě nic zajímavého. Zajedeme autem ze západní strany do Sofie a připadáme si jak na Jižním městě po padesáti letech chátrání. Rozbité, různě nesystematicky opravované paneláky, o nějakém zateplování a nových fasádách nemůže být řeč. Mezi tím se občas objevují moderní nové budovy různých, pravděpodobně většinou ne bulharských firem. Nakoupíme si, ve stínu si posedíme na zídce a naobjedváme se. Je tu všude Lidl, tak i tam se koukneme. Ceny mají tady dost podobné těm u nás, tedy jsou vyšší než ve všech zemích, co jsme jimi projeli. Do centra Sofie dál nezajíždíme, nějak nás to neláká a nechceme zase řešit parkování v horku uprostřed města.
Zastavíme ještě v městečku Montana, Zdeněk se chce vyfotit u cedule s názvem města. Ochutnávám tam vychlazený jogurtový nápoj Ayran. Nijak zvlášť mi nechutná, ale osvěží.
Na noc zakotvíme v takovém přírodnějším kempu, ale jsme tu sami, máme opět teplou vodu, záchody i sprchu. Psi ani koně nás tu neobtěžují, kemp je oplocený. Ke zlepšení dnešního dne Zdeněk míchá po večeři colu s rumem.
18.6. středa BULHARSKO, Belogradská pevnost – SRBSKO, pevnost Golubac, Dunaj
Kemp u městečka Eselnita 17 euro na noc
vstupné do pevnosti Golubac 300 dinárů na osobu
Ráno jsme se probudila těšící se na další den. Po včerejší důkladné sprše a večerním rumu se cítím svěží. Těším se taky konečně na trochu chození.
Popojedem autem jen kousek pod pevnost Bělogradčik. Zdeněk mě vypouští z auta o něco dřív. Vyhlédla jsem si tam totiž turistickou cestu v délce 4 km s malým převýšením 200 m s tím, že k té pevnosti dojdu pěšky. Kolem jsou rozeseté pískovcové skály, samotná pevnost využívá skály jako svojí součást. Čekala jsem, že než tam dojdu, bude to mít Zdeněk uvnitř prohlédnuto, ale ne. Objel nejdříve nějaké vyhlídky a pak zaparkoval zezadu. Chvíli mu trvalo, než se dostal k přednímu otevřenému vchodu, kde se potkáváme. O prohlídku uvnitř ani jeden ale nestojíme. Místo je zajímavé spíše jako přírodní oblast se skalními útvary a nakonec byla část té pevnosti vidět i zvenčí. Vyrážíme tedy dál.
Po celou dobu, co jedeme Bulharskem, tak vidíme nedostatek financí, nepořádek, špatné fasády, zanedbané zahrady. Nikde není moc lidí, venkov se zdá dost vylidněn. Na rozdíl od všech okolních zemí se zde nic neopravuje, působí to bezútěšně.
Odpoledne přejíždíme do Srbska a hned přibývá lidí, domy jsou opravené, vše je tak nějak učesanější. Jedeme kolem Dunaje k městečku Golubac, kde navštěvujeme další a zajímavější pevnost stejného jména Golubac. Nabízí nám možnost zaplatit si různé úrovně prohlídek. Vybíráme si tu základní, což obsahuje prakticky celé přízemí a dvě věže. Další úrovně umožňují navíc vylézt na hradby či do dalších věží. Upozorňují u toho, že je v tom dost lezení a že to můžou absolvovat jen osoby starší 18 let. Mě bolí z dopolední projdy pata a Zdeňka bolí koleno, tak nám ten základ stačí. I tak je to impozantní a strávíme prohlídkou pevnosti víc jak hodinu.
Vracíme se podél Dunaje a přejíždíme ho přes obrovskou hráz, tzv. Železná vrata. Ta je zároveň dalším naším dnešním hraničním přechodem, a to do Rumunska.
Upřímně jsem ráda, že jsme opustili Bulharsko. To, co jsem z něho viděla, to mě zklamalo. Ani Rumunsko na první pohled nevypadá tak zašle a v rozkladu.
Na noc se ubytováváme půl hodiny od Železných vrat v kempu s bazénem, kvůli kterému jsme si právě tento kemp vybrali. Nezklamal. Každopádně jsme nějací změkčilí. Dříve jsme spávali v kempech 1x z 3-4 spaní, jinak jsme spali volně v přírodě,ale teď o to ani já ani Zdeněk nestojíme. Ne všude je to možné, ale jak Bulharsko, tak Rumunsko volné kempování neomezují. Takže nic, kromě naší pohodlnosti, nám nebrání spát někde v přírodě. Ale chyběl by nám splachovací záchod, teplá voda a sprchy a tady je ještě navíc i ten bazén. Pak to neber.
19.6. čtvrtek RUMUNSKO, Transfăgărăsan
Kemp 120 Lei, což odpovídá 618 Kč, tedy asi 25 euro
Dnešní den nelze nazvat jinak než autovýlet. Kdybych si uvědomila, že strávím prakticky celý den v autě, tak si snad jdu ráno ještě alespoň zaplavat, jako Zdeněk. Že budeme muset ujet dost daleko do vnitrozemí Rumunska, když chceme tam, kam chceme, to mi bylo jasné. Přesto jsem po pěti hodinách v autě začala přemýšlet, jestli chci takto trávit dovolenou a jestli to opravdu stojí za to. Stálo to za to. Po asi šestihodinovém přejezdu mezi městečky a poli jsme začali stoupat do kopců Transylvánských Alp. Mířili jsme k Transfagarasan magisrále, silničce, která se vine a stoupá postupně přes horské sedlo ve výšce asi 2050 m n.m. Část této magistrály - cesty vede kaňnem a pak kolem umělého jezera, aby se posléze výhledy roztáhly a ještě zkrásněly. Ale to není až tak ten důvod, proč jsme sem jeli. Jeli jsme sem pro známou přítomnost medvědů v této lokalitě. Medvědi postávali u silnice a minimálně část z nich regulerně čekala, jestli jim někdo nedá něco dobrého. Přitom jsou všude cedule, že je zakázáno je krmit. I přesto jsme ve dvou případech byli svědky toho, že jim něco k jídlu z okna aut hážou. V jednom případě najednou ze zatáčky vyjelo auto s blikačkou a hnalo se za nimi. Dobře jim tak. A to uvědomuji, že nebýt krmičů, tak tolik medvědů neuvidíme. Viděli jsme jich dohromady jedenáct. Hned prvním naším setkáním s nimi, to byla velká medvědice s dvěmi malými medvíďaty. Pak už to byli jednotliví medvědi. Nepůsobili vůbec agresivně, přesto jsem měla velký respekt a zezačátku jsem ani nechtěla otevírat okénko u auta. Ale co třeba motorkáři? Jeden z nich zaparkoval motorku a pak se asi dva metry otočil k němu zády, aby si udělal selfí. To už jsem považovala za jednoznačný hazard a pokus o účast v soutěži o Darwinovu cenu. Pak nám další den někdo říkal, že tedy nedávno medvěd potrhal chlapovi z Rakouska ruku.
V jednu chvíli jsme si medvěda všimli pozdě a Zdeněk ho předjel. Usoudil, že i tohodle si potřebuje vyfotit. Vylezl z auta a šel s foťákem zpátky o něco blíž k medvědovi. Myslela jsem si, že ho odstřelím, když se vrátil, tak jsem ho zrovna lichotivě nenazvala. Prý byl celou dobu schovaný za dodávkou za námi. No to by mu fakt pomohlo, kdyby se medvěd lekl či naštval.
Spíme v malém kempu v údolí. Jsme tu jen dvě auta, jinak je tu úžasný klid. Mám už jen asi 6 euro a platební kartu, tak jsme chtěli vybrat rumunské peníze, ale po cestě nebyl vůbec žádný bankomat. Naštěstí v tomto kempu brali kartu, jinak by nám nezbývalo, než znovu spát na divoko. Přijeli jsme sem totiž asi o půl deváté našeho času, tedy v Rumunsku o půl desáté večer. Přejíždění ze země do země řešíme tím, že si držíme stále svůj český čas, jinak bychom z toho akorát zblbli.
20.6. pátek RUMUNSKO, Transalpina
Kemp 100 Lei, což odpovídá přibližně 500 Kč, tedy 20 euro
Se Zdeňkem jsme vymysleli nový výraz "někoho osrbit", tedy nekorektně ho předjet. Vzniklo to v Srbsku, když jsme byli opakovaně předjížděni v místech s plnou čarou a s omezenou rychlostí. Vlastně po celém Balkáně i přes velké množství policistů na silnicích skoro nikdo nedodržuje rychlost, a to hlavně v obcích. A jestli je čára přerušovaná nebo celá, to vůbec nehraje roli.
Míříme vlastně už jen domů. Chceme se po cestě stavit na pár místech, ale máme před sebou podle navigace teď v pátek ráno ještě osmnáct hodin jízdy. Dalo by se to trochu zkrátit, ale Zdeněk chce v Rumunsku ještě objet hory a projet se po Transalpinské magistrále a to i přesto, že měl v noci bolesti kvůli zanícenému abscesu, co se mu udělal. Nedaří se mi ho od toho odradit, tak jedeme ještě do kopců. Výhledy jsou hezké. Občas zastavíme, občas něco vyfotíme a jedeme dál. Přehoupneme se přes sedlo 2145 m n.m. a pak zas po serpentýnách klesáme dolů. Dnes dojíždíme do města Turda, kde zítra chceme navštívit velký solný důl.
Vlastně za zmínku ještě stojí, že v kempu potkáváme dva české vozíčkáře, mladší chlapy, kteří tráví dovolenou vlastně podobně jako my. Jen cestují na motorkách-tříkolkách. Majitelka kempu jim jen přistavila takovou nájezdovou desku k záchodům a jinak zvládají vše bravurně sami. Mají každý svůj malý stan. Nelze je než obdivovat.
21.6. sobota RUMUNSKO – MAĎARSKO - SLOVENSKO - ČESKO
Důl už nenavštívíme. V noci má Zdeněk bolesti, že to vypadá, že budem shánět chirurgii už v Rumunsku. Nakonec se z nejhoršího vzpamatuje, nadopuje se léky a vyrážíme. V sedě v autě to jde. Teď už nijak neprotestuje a jedeme rovnou domů, bereme to po dálnicích nejkratší a nejrychlejší možnou trasou. Přejíždíme do Maďarska, někde po cestě míjíme původně naplánované solné koupele a přes kousek Slovenska přejíždíme do Česka, do Kamenice, do Nové Hospody, domů.
sepsala Dana, zkrátil Zdeněk
Poznámky:
- Průměrná spotřeba auta za výlet byla 7.7 l / 100 km, nafta v Rakousku a Slovinsku stála stejně jako u nás 36 Kč, v Rumunsku a Maďarsku byla dražší - 42 Kč, v Černá hoře byla lacinější - 32 Kč.
- Za 22 dní jsme ujeli 6 276 km